Flek, re, tutti, boty

Flek je odpověď obrany na ohlášený závazek a znamená jedinou věc: myslím, že to neuhraješ. Každý flek zdvojnásobuje sazbu. Bez flekování by byl mariáš jen počítání; teprve flek z něj dělá hru o nervy.

Mluví se nahlas a popořadě

Poté, co aktér ohlásí závazek, vyjadřují se ostatní popořadě ve směru hodinových ručiček. Kdo závazku věří, řekne „dobrý"; kdo ne, řekne „flek".

Vyjádřit se je nutno zřetelně a slovem. Mlčení neplatí, klepání do karet neplatí, pokývání hlavou neplatí. Soutěžní pravidla to říkají natvrdo: není-li jasné, co odpověď znamená, musí hráč na požádání říct „flek", nebo „dobře" ke každé části závazku, kterou lze ještě komentovat. Nedodržení pořadí je renonc – předběhnutý hráč se pak smí vyjádřit dodatečně.

Na flek může aktér odpovědět „re", obrana „tutti", aktér „boty". Za obranu musí závazek schválit oba její hráči.

Slova jsou přitom krajová. Fleku se říká taky majzl nebo pudem, re bývá sub, větší či vejš, a pro boty zná literatura i název retutti. Místo „flek" se ostatně dá říct „to ti potrestám", „poskvrním" nebo „trestám" – a v hospodě se flek na sedmu doprovází mohutným prásknutím prsty do vějíře karet zpředu, zatímco flek na hru se značí decentněji, cvrnknutím palce zespoda přes hřbet.

Kde točení končí

Tady se prameny rozcházejí, a stojí za to vědět proč.

Hospodský kánon zná čtyři stupně a u bot končí; už točení na boty považuje od aktéra za velký hazard. Soutěžní pravidla mluví o „posledním platném fleku (čtvrtém)" – ale flek nad jeho rámec výslovně neoznačují za renonc. Brzdou tam není počet stupňů, nýbrž limit, tedy nejvyšší částka za jednu hru.

A pak je tu praxe. Starší soutěžní tabulky počítají s desíti stupni točení a zápisy z ligových turnajů znají hry, kde se točilo šestkrát – jeden takový list z I. ligy ve Stodu roku 1988 komentuje literatura poznámkou, že se hráč „zcela korektně šestkrát točil".

Kdo tedy sedí u stolu poprvé, ať se zeptá, kam se točí. Odpověď „po boty" je nejběžnější, ne však jediná.

Složené závazky se flekují po částech

U sedmy, sta a sedmi nebo dvou sedem se flekuje každá část zvlášť: lze dát flek jen na stovku, jen na sedmu, nebo na obojí. V dalších kolech se lze vyjadřovat už jen k té části, kterou protistrana v předchozím kole flekovala.

Flek na hru i na sedmu současně je ambo – a pro nic jiného nemá mariáš tolik jmen. Říká se mu ambo-jambo, „od severu k jihu", „od Aše k Jablůňkovicům", „sem a tam", „stříhat a holit", „od Šumavy k Tatrám" a ještě několika obratům, které sem raději nepatří. Vtip je pokaždé stejný: fleká se obojí, přes celou mapu.

Kolik na to musíš mít

Poučky se předávají od stolu ke stolu a dají se shrnout takhle:

Flek na hru. Samozřejmý je s čtyřicítkou proti aktérovi – aby byl kvalitní, měl bys mít vedle ní ještě dvě ostré. Povinnostní je, když čtyřicítku trháš, tedy držíš trumfového krále nebo svrška a znemožňuješ ji tím aktérovi; tady chtěj tři, lépe čtyři ostré. Nevidíš-li do čtyřicítky vůbec, flekuj jen s opravdu silným listem: dvě dvacítky a tři ostré, nebo jedna hláška a čtyři ostré.

Flek na sedmu. Klasický je při rozloze 3-3-2-2 se třemi trumfy. Se čtyřmi pochopitelně také – ale ani tehdy nesmíš mít v netrumfových barvách úplně prázdno. Se dvěma trumfy jen tehdy, máš-li v jiných barvách řadu záchytných bodů. Neflekuj, neznáš-li jednu barvu (i když máš trumfy dost), a neflekuj s plonkovou desítkou: aktér zůstane na štychu a pohodlně tě vytrumfuje. Stará výstraha zní, že čtyři trumfy zdaleka nezaručují chycení sedmy, chybí-li ti barva nebo výnos – „v čem jsi nejslabší, bývá soupeř nejsilnější".

Flek na stovku. Přísná škola ho dovoluje jen ve dvou případech: se čtyřmi trumfy, nebo se třemi trumfy a valérem, chybí-li ti celá jedna barva a máš aspoň jedno cizí eso. Jindy je podle ní flek nekorektní.

Dvě školy flekování

A právě u stovky se ukazuje, že mariášnický svět má na flekování dva názory. Proti přísné škole stojí ta odvážná, která flekuje stovku i na dvojí barvu, dá-li se čím mazat, a hájí se dlouhodobou statistikou kolem 75 % úspěšnosti. Její argument je ovšem hlavně estetický:

Flekování jen na tutovku činí z mariáše záležitost chladně strojovou, nezáživnou, nevzrušující až nudnou.

Obě školy se shodnou aspoň na dvou věcech. Flekovat všechno je cesta do chudoby. A na loženou kartu se nefléká vůbec, protože rozdíl mezi vyflekovanou a základní sazbou pak platí flekující sám.

Flekování je odpověď na závazek – a jak se závazky draží, popisuje licitace. Celá pravidla najdeš na stránce pravidla mariáše.