Karty se nemíchají, jen snímají
Kdo balíček zamíchá, připraví mariáš o jeho paměťový rozměr. Snímání je jediná náhoda, která mezi dvěma hrami do karet vstoupí.
Karty se v mariáši tradičně nemíchají, pouze snímají. Pro nováčka je to první šok u stolu a zní to jako lajdáctví. Je to přesný opak: je to pravidlo, které z mariáše dělá hru pro paměť.
Jak se snímá
Sebrané štychy z minulé hry se složí na sebe a před rozdáním se balíček sejme. Pravidla jsou u toho nezvykle konkrétní:
- Nejméně dvě karty svrchu nebo zespodu.
- Jednou rukou – a bez zvedání či přizvedávání celého balíčku.
- Nesmí se odpočítávat, slízávat ani odlistovávat.
Tři zvláštní slovesa pro tři různé způsoby, jak sejmutí ošidit. Nevznikla ve vzduchoprázdnu; někdo je zjevně všechny vyzkoušel.
Nevyhovuje-li snímajícímu tvar balíčku, nesmí si ho srovnat sám – má právo požádat rozdávajícího, aby ho upravil. A kdo při snímání balíček nadzvedne, může být kterýmkoli hráčem u stolu právem obviněn z renoncu „zhlédnutí cizích karet". Je to jedno z nejdražších provinění vůbec.
Zamíchat karty je samozřejmě renonc taky.
Kdo snímá
Tady se prameny neshodnou a je poctivé to přiznat.
Obecná pravidla svěřují snímání hráči sedícímu před rozdávajícím, tedy prostřednímu; rozdávající pak balíček „překládá". Soutěžní pravidla naproti tomu říkají, že karty snímá zadák.
Ten spor je ale spíš o slovo než o věc. Smysl sejmutí je jediný: zabránit tomu, aby balíček ovládal ten, kdo ho sám složil a zná jeho pořadí. Snímat proto nemůže rozdávající. A v soutěžní podobě se hraje pauzírovaný mariáš, kde rozdává vyřazený čtvrtý hráč – zadák tam tedy rozdávající není a všechno sedí.
U domácího stolu ve třech si na tom pořadí stůl prostě domluví předem a pak se ho drží.
Proč se nemíchá
Zkušený hráč ví, kde karty z minulé hry přibližně leží. Viděl, jak padaly do štychů, a štychy se skládají v pořadí, ve kterém byly odehrány – soutěžní pravidla to hlídají do posledního detailu:
Každý hráč musí své zdvihy ukládat u sebe, a to i při betlu a durchu, a vždy tak, aby se nenarušil správný sled karet vzniklý při jejich odehrání. (…) Za manipulaci je považováno jakékoliv narušení sledu karet v sadě nebo jeho otočení.
Neodehrané karty se navíc odkládají srovnané podle barev a lícem dolů. Celý ten obřad má jediný účel: aby byl balíček pro příští hru předvídatelný.
Snímání je tedy jediná náhoda, která mezi dvěma hrami do karet vstoupí. A protože nikdo neví, o kolik přesně bylo sejmuto, je to náhoda tak akorát: paměť se vyplácí, jistotu nedá.
Kdo balíček zamíchá, tenhle celý rozměr hry zahodí. Proto se také říká, že kdo míchá, ten nepozná.
Zajímavý důsledek téhle logiky najdeš u ložených her: dohrávat rozhodnutou hru pravidla považují za míchání karet, protože i to mění pořadí balíčku pro příští rozdání. Zbytečné štychy se tedy nehrají.
A ještě jedna drobnost, která ukazuje, jak vážně se to bere: když si v soutěži hráči v polovině kola vymění místa u stolu, karty se do následující hry zamíchají. Výměna míst by totiž paměť znevýhodnila nespravedlivě.
Snímání je poslední krok před rozdáním – kdo rozdává a v jakém pořadí, popisují role u stolu. Celá pravidla najdeš na stránce pravidla mariáše.