Forhont, prostřední, zadák
Tři hráči, tři role, a po každé hře se posunou o jedno místo. Kdo je kdo, rozhoduje o výnosu i o přednosti v licitaci.
Mariáš hrají tři hráči a každý sám za sebe. Spojenectví vzniká vždy jen na jednu hru, mezi dvěma obránci proti aktérovi. Role u stolu mají svá jména a po každé hře se posunou.
Kdo je kdo
Forhont sedí po levici rozdávajícího. Vynáší na první štych a má přednost v licitaci. Říká se mu taky předák nebo fořt.
Prostřední hráč sedí po forhontově levici.
Zadák je rozdávající. Lidově „na vocase".
Číslování i hra běží po směru hodinových ručiček. Po každé hře se role posunou o jedno místo: dosavadní forhont rozdává, prostřední se stává forhontem a zadák prostředním. Za tři hry si tak každý vyzkouší všechno.
Že se v tom dá ztratit, věděli i autoři starých příruček. Jedna z nich radí zcela vážně:
Aby se předešlo zbytečným dohadům, kdo rozdává a kdo je předák, doporučuje se při hře označit forhonda starým kloboukem. Po skončení hry odevzdá forhont klobouk hráči sedícímu po levici a stane se sám rozdávajícím.
Rozdávání: pět, talon, pět
Rozdává se po směru hodinových ručiček, forhontem počínaje. V licitovaném mariáši dostane každý hráč nejprve pět karet, pak rozdávající odloží dvě karty doprostřed stolu lícem dolů jako talon a rozdá každému ještě pět.
Každý tak drží deset karet a dvě leží zakryté na stole. Třikrát pět, dvě stranou, třikrát pět – dohromady dvaatřicet.
Chybné rozdání se řeší novým rozdáním týmž hráčem. V soutěži se to hlídá: jedno chybné rozdání za kolo projde bez postihu, při druhém a každém dalším platí rozdávající paušál každému u stolu. U piva se opakované chyby nepokutují, jen komentují – například hláškou „Abych nebyl jak ten starej Hurt, co rozdával furt."
Proč je forhont ve výhodě
Forhontova přednost není kosmetická. V licitaci nemusí nabídky přebíjet – stačí mu odpovědět „mám" a nabídnutý stupeň tím drží. Soupeř musí jít výš, nebo odstoupit. Odstoupí-li forhont, jeho přednostní právo přebírá prostřední hráč.
K tomu má forhont první výnos, a ten je v mariáši zbraň. Ztrácí ho jen v betlu a durchu, kde vynáší aktér.
Kdo licitaci otevírá, se ovšem v literatuře i praxi různí, a není to maličkost. Jedna škola dává první slovo prostřednímu hráči, druhá zadákovi – a že je ta druhá živá, dokazuje sama hospodská hantýrka: „licituju ze zadnice sedmu" a „střílím z vocasu sedmu" se říká právě tehdy, když licitaci otevírá rozdávající. Na průběhu ani na přednostech to nic nemění a stůl se na pořadí domluví předem.
Když jsou u stolu čtyři
Mariáš se dá hrát i ve čtyřech, aniž by se měnila pravidla. Rozdávající tehdy pauzíruje – hru sleduje zvenčí a sehrávky se účastní zbylí tři. (Existuje i podoba, kde hrají všichni čtyři naráz: křížový mariáš.)
Pauzírující není divák. V soutěžní podobě se počítá k obraně a plateb se účastní: aktér tedy podle výsledku platí všem třem, nebo od všech třech bere. Vztahují se na něj i všechny zákazy naznačování – a naopak má právo upozornit na renonc. Odejít od stolu smí, ale musí to ohlásit dřív, než se sejmou karty do hry, do které rozdal.
Ten, kdo přihlíží a do hry nemluví, je někdo jiný: kibic. Slovo je z německého Kiebitz, tedy čejka.
Rozdávání předchází snímání a následuje licitace. Celá pravidla najdeš na stránce pravidla mariáše.