← Zpět na návody

Odkud se vzal mariáš

Jméno prozradí hodně, ale ne to, co se obvykle traduje. Mariáš není potomkem šestašedesáti, medvěd na žaludském esu není medvěd – a pravidla se v roce 1986 nesjednotila.

O původu mariáše se u stolů vypráví ledacos. Část toho sedí, část je hezká historka. Zkusme oddělit jedno od druhého – a začněme tím, co je na hře napsané rovnou: jménem.

Svatba, která hře dala jméno

Mariáš je fonetický přepis francouzského mariage, tedy svatba. Svatbou se rozumí král a svršek téže barvy v jedné ruce – hláška, která dodnes platí dvacet bodů, v trumfech čtyřicet.

Hned tady je ovšem drobná nesrovnalost, kterou stojí za to znát. Ve francouzských kartách je partnerem krále dáma. V německých kartách žádná dáma není – je tam svršek, mužská figura. Ta neshoda je v té hře od začátku; není to žádné české zkomolení. A právě proto se svršku dodnes lidově říká dáma nebo filek: karta, která na obrázku dámou není, ale ve výpočtu ano.

Mariáš a šestašedesát jsou sourozenci, ne otec a syn

Nejrozšířenější věta o původu mariáše zní, že vyrostl ze šestašedesáti (německy Schnapsen). Zní logicky – obě hry se počítají stejně, obě znají svatbu, obě staví desítku pod eso. Jenže chronologie to neuznává.

Předkem obou je starší hra, která se jmenovala prostě Mariage a je doložena už roku 1715, v lipském Frauenzimmer-Lexiconu. Šestašedesát se naproti tomu poprvé objevuje až roku 1813, ve vyhlášce coburgského magistrátu, která vyjmenovává povolené karetní hry. Sto let po Mariage.

Mariáš, šestašedesát, Schnapsen a maďarské Ulti jsou tedy sourozenci – větve téhož rodu, kterému se říká skupina marriage a která je částí velké evropské rodiny ace-ten, tedy her, kde rozhodují esa a desítky.

A jedna věc na tom je pro nás lichotivá. Sourozenci se postupně zmenšovali: šestašedesát seškrtala balíček na 24 karet, Schnapsen dokonce na 20. Mariáš si nechal všech 32 – ze všech potomků zůstal té staré svatbě nejvěrnější.

Z toho ovšem plyne i oprava k jedné oblíbené poučce: postavení desítky nad králem nemá mariáš „ze šestašedesáti". Je to rys celé rodiny ace-ten a najdeš ho i ve Skatu, v Šafkopfu nebo v Briscole. Obě hry ho zdědily ze stejného místa; ani jedna ho nedala té druhé.

Jak se dostal do Čech

Tady je poctivá odpověď nudná: nevíme to přesně. Populární články tvrdí buď původ v Německu na přelomu 18. a 19. století, nebo naopak ve Vídni ve druhé polovině 19. století – neshodnou se tedy ani na místě, ani na století. Doklad, který by cestu mariáše do Čech skutečně vystopoval, chybí.

A ještě jedna věta se traduje neprávem: že hra jinde vymřela. To neplatí. Vymizel dávný Mariage; jeho potomci se mají čile k světu a Schnapsen se v Rakousku hraje dodnes. Co je pravda, je zdomácnění: hrou národní se mariáš stal u nás, a to je jiné tvrzení než že by ho jinde zapomněli.

Pražský vzor a zvíře, které není medvěd

Hraje se kartami německého typu, nejčastěji pražského vzoru (německy Prager Bild, též vzor český). Není to lidové označení – je to doložený standardní vzor, který spolu s bavorským, franckým, salcburským a tyrolským vyrůstá ze starobavorského vzoru a jehož kořeny sahají do 16. století.

A teď k té nejmilejší mýlce ze všech. O žaludském esu se běžně říká, že je na něm medvěd. Není. Zvíře na žaludském esu pochází z heraldického lva a patří k poznávacím znamením pražského vzoru; lidová jména jako kočičák (kocour) nebo medvídek jsou přesně to, co vznikne, když se kresba pár generací překresluje z kopie kopie.

Medvěd v balíčku ovšem je – jen o pár karet vedle. Sedí na kulové desítce, které se lidově říká cirkus, medvědář, nebo, jak zaznamenala jedna stará příručka mariášnické hantýrky, „blbej medvěd mezi Číňany".

Rok 1986 a co se v něm doopravdy stalo

Organizovaný mariáš má datum narození a je pěkně doložené. Roku 1986 bylo v Mariánských Lázních ustaveno Volné sdružení hráčů licitovaného mariáše, předchůdce dnešního svazu. Na téže schůzce byl zvolen Vladimír Šubrt, pozdější dlouholetý předseda a autor knihy Rozjímání o licitovaném mariáši (Nakladatelství dopravy a spojů, Praha 1992) – dodnes nejcennějšího, co o licitovaném mariáši česky vyšlo.

Co se ale roku 1986 nestalo: pravidla se nesjednotila. Tahle věta se opakuje často a je nepřesná. Pokusy o integraci ztroskotávaly právě na krajových odlišnostech v pravidlech, a mistr České republiky se poprvé v historii hrál až v roce 2009. Sjednocování tedy netrvalo jednu schůzi, nýbrž třiadvacet let – a kdo dnes čte tři různé prameny a najde v nich tři různé licitační žebříčky, ví, že tak úplně u konce není ani teď.

Český svaz mariáše pod tímto jménem existuje od 8. června 1992; pořádá ligy a turnaje a je členským svazem České unie sportu. Vedle něj běží dodnes i samostatný Svaz českých mariášníků s vlastními soutěžemi a vlastními pravidly. Dvě organizace, dvoje pravidla – velmi mariášnické.

Hra pro staré manžele a odsouzence

Nakonec kousek literatury. Karel Poláček nechal v románu Hráči (1931) jednu ze svých hospodských figurek shrnout mariáš ve dvou takto:

— Lízaný mariáš, — pravil první z opuštěných hráčů, — hrají pouze nemocní se svými ošetřovateli, k smrti odsouzený v poslední noci svého života se svým strážcem anebo staří manželé, kteří věk dožili.

Je to řeč postavy, ne autorův soud – ale u stolů se cituje dodnes, obvykle v deseti různých zněních. Což je ostatně přesně to, co mariáš dělá se vším: s pravidly, s historkami i s citáty.

Jak se ta stará svatba počítá dnes, popisují hlášky; celá pravidla najdeš na stránce pravidla mariáše.