Mazání je řemeslo obrany

Nemůže-li obránce ctít barvu ani trumfnout a štych bere jeho spoluhráč, může mu do štychu přihodit ostrou kartu. Tomu se říká mazat a je to základní nástroj obrany: body se domů nenosí jen vlastními štychy, ale i štychy spoluhráče.

Mazat soupeři je pochopitelně nesmysl.

Kdy vůbec mazat můžeš

Mazání není volba, kterou máš pořád. Sedí na úplném konci řetězu povinností a dostaneš se k němu jen tehdy, když:

nemáš nesenou barvu (jinak ji musíš přiznat),
nemáš trumf (jinak musíš trumfnout),
a štych zrovna bere tvůj spoluhráč.

Ta druhá podmínka je důležitá a začátečníky mate: dokud držíš trumf, mazat nesmíš – povinnost trumfnout má přednost. Proto je také jedním z cílů aktéra zbavit obranu trumfů co nejdřív: bez trumfů se maže, s trumfy se musí zabíjet.

Čtyři poučky

Řemeslo mazání má svůj kánon a předává se skoro doslova:

Desítka bez esa se maže, kdykoli je to bezpečné. Je nejzranitelnější kartou v listu – eso ti ji sebere, kdykoli se mu zachce.

Z esa a desítky téže barvy se maže dřív eso. Důvod není v bezpečí, ale v řeči: je to pro spoluhráče cenná zpráva, že desítka téže barvy přijde vzápětí.

Plonková desítka se maže při první příležitosti. Osamocená desítka je vždycky nejslabší článek hry – jinak o ni skoro jistě přijdeš.

Osamocené eso se do nejisté situace nemaže. Zásadně se čeká; eso si štych vezme samo.

A když se nabízejí dvě možnosti, maže se dřív od dlouhé barvy.

Dvě protichůdné rady, obě správné

Tady je místo, kde si stará příručka zdánlivě odporuje – a kde je nejvíc k naučení.

Při obraně sedmy o plonkovém esu píše: nikdy – a dodává, že za to hrozí výhoz z hospody.

Při obraně stovky píše pravý opak: čtvrtou desítku „mažeme domů za každou cenu", i kdyby to bylo plonkové eso.

Není to spor, je to otázka závazku. U stovky na čtyřicítku obrana vyhrává čtyřiceti body – čtvrtá desítka hru ukončí. Za takovou kartu stojí obětovat cokoli. U sedmy se naproti tomu nehraje o body, nýbrž o poslední štych, a plonkové eso namazané do prázdna je jen ztracená karta.

Stejná karta, opačný příkaz, jiný závazek. Kdo tohle pochopí, přestal hrát mariáš podle tabulky.

Devadesát procent chyb

Nejcitovanější věta české mariášnické literatury zní takto:

90 % chyb začátečníků spočívá v tom, že zabíjejí esem třeba i sedmu v překotné snaze získat rychle domů 10 bodů.

Je to tvrzení anonymního autora jedné staré příručky, ne měřený údaj – žádná data za tím nejsou. Ale kdo hrál s nováčky, ví, že na tom něco je. Deset bodů v hrsti vypadá jako zisk. Přitom eso vyhozené na cizí sedmičku znamená, že soupeřova desítka projde – a to je ztráta dvojnásobná.

Poučka zní: esem zabíjej jen tehdy, má-li desítku dané barvy spoluhráč. Jinak se čeká.

Bez počítání to nejde

Aby ses mohl rozhodovat, musíš vědět, co už padlo. Prošlé trumfy je nutno počítat vždy – a podle vlastního listu dopočítávat do osmi. Stejně tak je dobré vědět, které ostré karty už padly a které barvy soupeřům došly.

Pravidla ti přitom nepomůžou ani trochu: zpětně smíš nahlédnout jen do posledního ukončeného štychu. Všechno ostatní musí být v hlavě. A v nemíchaném mariáši přežije počítání dokonce i rozdání.

Bez počítání se mariáš hrát nedá; dá se u něj jen sedět.

Mazání stojí na povinnostech sehrávky a rozhoduje o bodech. Celá pravidla najdeš na stránce pravidla mariáše.