Stovka stojí a padá s hláškou

Aktér zvolí trumfy a zavazuje se uhrát nejméně sto bodů. Zní to jako obyčejná meta, dokud si člověk nespočítá, kolik bodů vlastně ve hře je.

Proč bez hlášky stovka nejde

V balíčku je osm ostrých karet po deseti bodech a poslední štych platí taky deset. Dohromady devadesát. Ani kdybys uhrál úplně všechno, na sto nedosáhneš.

Ke stovce je tedy vždy potřeba hláška – a do potřebné hranice se počítá jen jedna. To je celý závazek v jedné větě. Zbytek jsou důsledky.

Čtyřicítka, nebo dvacítka

Tady se rozhoduje, jestli je stovka odvaha, nebo hazard.

Stovka na čtyřicítku. K jejím čtyřiceti bodům potřebuješ uhrát ještě šedesát základních. Ve hře je jich devadesát, takže si smíš dovolit pustit třicet – tedy nejvýš tři ostré. Obrana tě shodí, jakmile sama získá čtyřicet, což zpravidla znamená čtyři ostré karty.

Stovka na dvacítku. Potřebuješ osmdesát základních z devadesáti. Obraně stačí dvacet, tedy dvě desítky, a je po stovce.

Proto se stovka na pouhou dvacítku hlásí jen výjimečně a s velmi silným listem. Dvě desítky pustíš skoro vždycky.

Pomocné hlášky a pády

Zbylé hlášky – takzvané pomocné – se do sta nepočítají, ale nezmizí. Uplatní se až po rozhodnutí, a to na obě strany:

• Splníš-li stovku, přičítáš si své další hlášky k výsledku a platí se ti za každou desítku nad sto.
• Nesplníš-li ji, platíš za každou desítku, která ti do sta chyběla, a k tomu za každou desítku, kterou obrana získala hláškami.

Těm desítkám se říká pády, lidově taky štrofy – a v násobené sazbě z nich bývá drahá lekce. Tři příklady ze staré příručky ukazují všechno podstatné:

Vyšlo to. Aktér uhraje sedm ostrých, k tomu čtyřicítku a dvě dvacítky. Má 110 + 40; stovka je splněna a počítá se mu 150.

Nevyšlo to. Aktér uhraje devadesát, tedy prohrál. Obránci mají čtyři ostré a k tomu dvě dvacítky, celkem osmdesát. Aktér je pětkrát dole: jednou na číselných kartách a čtyřikrát na hláškách obrany. V násobené sazbě z toho bývá drahá lekce.

Těsně, ale doma. Aktér nemá trumfovou hlášku. Uhraje osm ostrých a jednu dvacítku – tedy rovných sto. Stovku uhrál, a protihráčům už nepomůže ani osmdesát ve zbylých pomocných hláškách.

Ten poslední případ je nejhezčí ukázka toho, jak stovka funguje: rozhoduje se na hranici, ne na celkovém součtu. Kdo je za sto, vyhrál – a pomocné hlášky se dopočítají až potom.

Trhat

Z toho plyne nejúčinnější obrana proti stovce, a nepotřebuje k ní ani jednu ostrou kartu. Držíš-li trumfového krále nebo svrška, aktér čtyřicítku nesloží. Říká se tomu trhat a je to klasický důvod k fleku.

Stovka na dvacítku je totiž, jak jsme viděli, skoro k neuhrání. Kdo tedy trhá, ví, že aktér buď hraje na dvacítku a je v úzkých, nebo blafuje.

Stará zkušenost k tomu ovšem dodává: ani trhání čtyřicítky úspěch nezaručuje. Aktér nemusel čtyřicítku vůbec mít.

Kdy stovku flekovat

Přísná škola dovoluje flek na stovku jen ve dvou případech: se čtyřmi trumfy, nebo se třemi trumfy a valérem, chybí-li ti navíc celá jedna barva a držíš aspoň jedno cizí eso. Jindy je podle ní flek nekorektní.

Odvážnější škola flekuje stovku i na dvojí barvu, dá-li se čím mazat, a hájí se statistikou kolem 75 % úspěšnosti. Rozdíl mezi oběma školami rozebírá článek o flekování.

Sto a sedm

Spojíš-li stovku se sedmou, vznikne sto a sedm: stovka a k tomu sedma na poslední štych. Každá část se flekuje, vyhodnocuje a platí zvlášť – lze uhrát stovku a prohrát sedmu i naopak. Trumfem musí být barva, ve které aktér sedmičku skutečně drží. Červené podobě se říká sto a sedm lepších a hlásí se, jen když karta opravdu stojí za to.

Bez hlášek se stovka neobejde – a kdo sto uhraje bez hlášení, bere tiché sto. Celá pravidla najdeš na stránce pravidla mariáše.