Volený mariáš: trumf se volí
Mariáš ve třech, kde se trumf nedraží, ale volí. A kde smí obrana hlásit sedmu proti – což licitovaný mariáš nedovolí.
Volený mariáš je hra pro tři hráče a od licitovaného se liší v jediné, zato zásadní věci: trumf se nedraží, nýbrž volí. Nikdo o talon nesoupeří. Forhont si vybere barvu a hraje se.
Bývá označován za snazší vstup do mariáše; licitovanému se naproti tomu říká královská hra. Že by se volený hrál víc, ovšem netvrdí žádný pramen – jsou to dvě rovnocenné podoby téže hry a soutěžní pravidla existují pro obě.
Rozdává se 7–5–5
Rozdání je nesymetrické a v tom je celý vtip:
- Forhont dostane sedm karet. Zbylí dva po pěti.
- Forhont zvolí trumfovou barvu a zvolenou kartu odloží stranou lícem dolů.
- Teprve pak se dorozdá – každému ještě po pěti.
- Forhont tak drží dvanáct karet a dvě z nich odloží do talonu. Zbylí dva mají po deseti.
Trumf tedy padne dřív, než forhont zná víc než polovinu svého listu. To je jádro hry: volí se na neúplnou informaci.
Volba naslepo: „z lidu“
Forhont má i druhou možnost, a je to nejhezčí pravidlo celého voleného mariáše. Místo aby vybíral z prvních sedmi karet, sáhne zcela naslepo do druhé pětice, kterou ještě neviděl. Tomu se říká volit „z lidu“.
Podmínka je jasná: na zbylých pět karet se před volbou nesmí podívat. Barvu tím pádem určuje karta, kterou nezná ani on sám. Zvolenou kartu si pak smí prohlédnout, ale ostatním ji neukazuje – ti se dozvědí, co se hraje, až při odhalení.
Je to hazard i zbraň zároveň. Kdo má list, který se do žádné barvy nehodí, může se svěřit náhodě – a soupeři z jeho volby nevyčtou vůbec nic. Ve křížovém mariáši je volba z lidu výslovně zakázaná.
„Barva?“
Chce-li forhont hrát barevnou hru, tedy hru s trumfy, nemůže si ji prostě nadiktovat. Po odložení talonu musí dát ostatním možnost hrát místo toho hru bez trumfů – a učiní tak otázkou:
„Barva?“
Zbývající dva hráči pak popořadě buď barvu schválí („dobrá“), nebo odpovědí „barva špatná“. Kdo řekne špatná, sebere odložený talon, odhodí jiné dvě karty a ohlásí betl, nebo durcha. A z ohlášeného betla ho může kterýkoli ze zbylých dvou ještě přebrat na durcha.
Pak už se komentuje a flekuje jako v licitovaném mariáši.
Sedma proti a sto proti
Tady je rozdíl, kvůli kterému volený mariáš stojí za pozornost i zkušenému hráči.
Ve voleném mariáši smí závazky sedma a sto ohlásit i hráči obrany, a to v prvním kole komentování ohlášeného trumfového závazku. Hraje se tedy sedma proti a sto proti – závazky, které tříčlenný licitovaný mariáš nezná; ten je zakazuje výslovně.
Obrana tak není odsouzená jen k bránění. Může si o své říct nahlas.
Talon a peníze
Pro odhoz platí totéž co jinde, jen s jedním upřesněním, na které se často zapomíná: zákaz odhazovat esa a desítky se vztahuje jen na závazky s trumfovou barvou. V betlu a durchu smí do talonu cokoli. Nehodnotový trumf odhodit lze. (Krajových variant, které povolují odložit desítku, ovšem existuje celá řada – u cizího stolu se zeptej.)
A jedna vytrvalá pověra: že jsou prý betl a durch ve voleném mariáši levnější. Nejsou. Podle soutěžních pravidel stojí ve voleném i licitovaném mariáši úplně stejně – betl patnáctinásobek základu, durch třicetinásobek. Levnější jsou až ve křížovém voleném, a to ze dvou důvodů naráz: má poloviční základ a nižší násobky.
Volený je jedna ze tří základních podob hry; ve čtyřech se hraje křížový mariáš. Celá pravidla licitovaného mariáše najdeš na stránce pravidla mariáše.