Mrav a hantýrka u mariášového stolu

Mariáš má vedle psaných pravidel i nepsaný mrav a ten druhý se vymáhá přísněji. Za renonc zaplatíš paušál. Za porušení mravu tě přestanou zvát.

Desatero, které se nikde nevyvěšuje

Stará příručka má seznam příkazů, který zestárl pozoruhodně dobře. Stojí za to projít ho tak, jak byl napsán.

Drž karty u sebe a nenech si do listu nikým nahlížet – „aby ti tam nebylo vidět jako do cihelny". A sám do cizích nekoukej. Při velkém pokušení radši dotyčného upozorni, ať karty přitáhne; rozhodně se neřiď zásadou, že jedno nahlédnutí do soupeřova listu je lepší než dlouhé filozofování.

Nenaznačuj spoluhráči vůbec nic. Ten zákaz je vyjmenovaný do posledního detailu, protože se zjevně muselo stát všechno: nepřípustné je ťukat prsty o stůl, podupávat nohou, kopat se pod stolem, držet zdviženou ruku s kartou připravenou zabít štych. A nesmí se upozorňovat slovy „no tak, to je přece jasný". Signalizování je renonc – a v horším případě důvod, aby dotyčný příště neseděl u stolu.

Vynesenou kartu neber zpět. Drž se pravidla dvakrát měř, jednou řež. Výjimku lze povolit, jen když ti karta náhodou vypadne na stůl nebo se zmýlíš nevědomky. Pamatuj ale, že takové chyby by se ti stávat neměly.

Nešvindluj. Argument není morální, nýbrž praktický: „Veškerá tvá snaha pokusit se oklamat zkušené hráče je marná – jen utržíš ostudu a výsměch."

Za chybu spoluhráči nenadávej. Partii si proberte až po skončení a vysvětli klidným hlasem, co měl hrát jinak, a řádně to odůvodni. A pak přijde věta, kterou by dnes nikdo do pravidel nenapsal, a škoda: smutného spoluhráče utěšuj a povzbuď.

Nehádej se a uznej sportovně svou chybu. Nerozčiluj se, že ti nejde pořádný list – svým uměním a přičiněním spoluhráče můžeš v obraně zvrátit i zdánlivě ztracené partie. A nakonec: analyzuj si zajímavé partie, zapiš si rozložení karet a průběh štychů. Tak se mnohému přiučíš.

Hraj gentlemansky. Nehrajete-li vysloveně na život a na smrt, neflekuj dvě sedmy, máš-li čtyři strkající, a nehraj vyloženého durcha ani betla do konce – vylož karty. Pamatuj, že vedoucí hráč si při špatné kartě protrpí své.

Mlč. Ale ne úplně

A teď to nejlepší. Táž příručka, která přikazuje „Kromě povolených úsloví terminologických při hře mlč!" – a hrozí, že tě karbaníci v extrémním případě vyhodí z hospody – věnuje o dvě stě řádků dál celou kapitolu hospodským průpovídkám. A hájí ji takhle:

Je sice pravda, že se má při hře mlčet, ale co naplat, právě tyto výrazy, které jsou povoleny a nic nenaznačují, jsou kořením hry.

V té větě je celý mariáš. Zakázané je naznačování, ne mluvení. Průpovídka, která nic neprozrazuje, je legální – a obě soutěžní pravidla, starší i dnešní, to dokonce kodifikují: ve výčtu toho, co renoncem není, stojí černé na bílém „neurážející mariášnický humor".

Autor příručky si byl ostatně dobře vědom, do čeho jde, a předešel stížnostem: „Vy ‚útlocitní', kteří se snad nad některým ostřejším rčením chcete začít pohoršovat, si je laskavě odmyslete…!"

Co se u stolu mluví

Hantýrka kopíruje průběh hry. Při licitaci se „spouští palba", kdo drží, ten „vidí", „má", „nepustí", „sehraje", a kdo se vzdává, ten „pásne". Nabídka se odbývá pohrdlivým „Tu má každej", drzost soupeře komentářem „Nezdá se ti, že jsi trochu drzej?" a vlastní odvaha slovy „Co bych to byl za hráče".

Nad talonem se hraje divadlo: „Kostky jsou vrženy, pravil Archimedes" – ta mýlka je pointa – a po nahlédnutí buď „Slepej holub našel zrno!", nebo „Opona dolů, kapelníkovi je zle."

Kdo dlouho přemýšlí, uslyší „Jsi plnoletej, tak si to pořádně rozmysli" nebo „Jo, to bychom si mohli vyprávět dějiny národa českýho!". Kdo obětuje desítku, komentuje to „Co tam musí, to tam musí, už povídal Václav Kusý". A kdo má vyhráno, pokládá karty na stůl s „U Bucků zhasli!", „Držte si klobouky, jedeme s kopce", „Konec vysílání" – a poslední štych se odbude slovem „ultimo".

Zvláštní kapitolu má ambo, tedy flek na hru i sedmu naráz. Říká se mu „od severu k jihu", „od Aše k Jablůňkovicům", „sem a tam", „stříhat a holit", „od Šumavy k Tatrám". Vtip pořád roste, až spadne do anatomie. Nechme to tam.

I lenost má svá jména: „žít z mrtvol" a „čekat za bukem" znamená v obraně nehrát a spoléhat na spoluhráče, „držet se při zdi" hrát bojácně.

Kartibůh a jeden noblesní hráč

Nad tím vším bdí Kartibůh – božstvo karetního stolu, které se dá urazit. Vzývají ho hned dva prameny nezávisle na sobě; jeden dokonce ve verších: „Urazím-li Kartiboha, nechť mne zdrtí ďábla noha." Ten druhý pramen napsal muž, který stojí i u zrodu organizovaného mariáše.

A nakonec portrét, který se do knihy pravidel dostal jaksi omylem a je v ní nejcennější:

Znám hráče, který popíjí pivo, hraje noblesně a gentlemansky, vždy pochválí a takřka jedinými jeho výrazy jsou licitační termíny: „nechám, ale natřu", „to se chválí", „co tam musí", „u Bucků zhasli" a „ultimo". Jediná jeho výtka spočívá ve rčení: „…mohly se snad hrát žaludy, ale to už nikdo neví. Tak pokračujem."

Kdo se chce naučit mrav u mariášového stolu, nemusí číst desatero. Stačí mu tenhle jeden odstavec.

Co je naopak vyloženě zakázané, popisuje renonc. Celá pravidla najdeš na stránce pravidla mariáše.